Skříň

„Skříň byla moje tichá loď.“
V domě bývalo rušno. Příliš rušno. Hlasité hlasy, výkřiky přes místnosti, smích, který nezahrnoval mě. Dům, který měl být domovem, byl pro mě jen kulisou, kde jsem nehrál žádnou roli. Jen statista v cizím představení.

Když už bylo těch zvuků a pohybů příliš, odešel jsem. Ne dveřmi. Do sebe. Do skříně.

S baterkou v ruce, starým plyšákem, který už dávno ztratil druhé oko, a s ohmatanou brožurou „Příručka mladých svišťů“ jsem potichu vešel mezi kabáty, které voněly kadidlem, starými dny a nevyřčenými větami. Zapadl jsem mezi ně, jako bych tam patřil víc než mezi lidi v kuchyni.

Skříň byla moje tichá loď. Místo, kde jsem mohl zadržet svět.

Čekal jsem. Než mě někdo začne hledat. Než si někdo všimne, že zmizel někdo, kdo byl do té doby neviditelný. Než někdo zaklepe na dvířka a řekne:
„Kde jsi byl? Chyběl jsi nám.“

Ale většinou se to nestalo.

Někdy až ve chvíli, kdy zaznělo volání k obědu. Někdy vůbec.

Ležel jsem i pod peřinou. Vytvaroval jsem ji tak, aby vypadala prázdně, i když jsem pod ní tiše dýchal. Držel jsem dech, když někdo prošel kolem. A když se nikdo neptal, proč nejsem na nohou, bylo mi to potvrzením toho, co jsem už věděl: Nikomu nescházím.

Možná jsem doufal, že když zmizím, uvědomí si, že jsem tu byl.

Ale oni si jen zvykli na ticho.

Ten pocit, že jediným místem, kde existuju, je úkryt, mě provází dodnes. Ve společnosti lidí hledám kouty. V partnerských vztazích podvědomě testuju, jak dlouho mi budou věřit, že jsem v pořádku, i když mizím. I dnes umím mlčet tak dlouho, až se mě někdo lekne.

Protože kdo si nikdy neschovával duši do skříně, ten možná nikdy nepoznal, co je opravdové ticho.

A možná nikdy nezažil, co to znamená toužit být nalezen, i když si o to neřekneš.

---

🔸 A co ty?
Byl jsi taky někdy tím dítětem, které se raději ztratilo, protože ztratit se bylo snazší než být ignorován?
Schovával ses? Mizel jsi? Chtěl jsi být konečně někým postrádán…?

🕯️ Napiš mi. Možná se najdeme.