Ahoj… Nevím, kde přesně začít… je toho tolik. Jako by se celý můj život skládal z nepřijatelných ran a mlčení, které drásalo víc než facka do tváře. Nesla jsem si dětství jako kámen uvázaný na noze, který mě stahoval pod hladinu pokaždé, když jsem se pokusila nadechnout. Až příliš brzy jsem pochopila, že bezpečí neexistuje. Že domov může být vězením a že lidé, kteří tě mají chránit, můžou být ti, kdo tě zradí nejvíc. Moje máma nebyla máma. Byla výbuchem, bouří, ledem i ohněm v jednom. Neměla nikoho, a tak si mě zvolila za terč. Někdy stačila chyba v domácím úkolu, aby mě chytila a hodila mnou přes celý obývák.…