Za sklem dětství

„Za sklem dětství jsem pozoroval svět, do kterého jsem nepatřil.“
Vždycky jsem byl jiný. Ne takový ten kluk, co křičí na hřišti, honí se za míčem a směje se u stolu s ostatními. Ne. Já jsem byl ten, co stál v koutě, díval se a nechápal, proč to nejde. Proč to ve mně nefunguje tak jako v ostatních. Všichni se smáli, jejich svět byl barevný, živý, hlučný. Můj byl potichu. A studený.

Ve školce jsem se naučil stát bokem. Ne protože bych chtěl, ale protože to bylo jediné místo, kde mě nic nebolelo. Nikdo mě tam neodmítal, nikdo se mi neposmíval. Jen jsem tam byl. Dýchal. Pozoroval. Toužil.

Toužil jsem po obyčejnosti. Po přátelích. Po jednom člověku, který by si ke mně přisedl bez důvodu. Po hlase, který by řekl: „Jsem rád, že tě vidím.“ Místo toho jsem byl jen stínem. Přívěskem ve vlastním životě.

Jednou jsem vylezl na vysoký kamenný portál. Věděl jsem, že je to nebezpečné. Že tam nemám být. Ale chtěl jsem vidět, co ucítím tam nahoře. Chtěl jsem být na chvíli výjimečný. A byl jsem. Děti tleskaly. Některé volaly moje jméno. Ten pocit trval možná deset vteřin. A pak jsem zase byl sám.

Začal jsem vyhledávat momenty, kdy mě mohli vidět. Kdy jsem mohl být alespoň někdo. Ale nikdy to nebylo dost. Nikdy to neudrželo tu prázdnotu ve mně déle než pár okamžiků.

Doma jsem si oblíbil otevírat dveře. Když někdo zazvonil, moje srdce vyskočilo. Možná za nimi bude někdo, kdo mě zná. Kdo mě má rád. Kdo mě chce vidět. Někdo, kdo mě obejme. Ale většinou za dveřmi nikdo takový nestál. Jen pošťačka, soused, nebo ticho.

Jednou tam ale stál muž. Měl zarostlou tvář, unavené oči a řekl jen: „Ahoj.“ Nic víc. Až později mi došlo, že to byl můj otec. Nepoznal jsem ho. Neznal jsem jeho vůni, hlas ani dotek. Jen ten jeden pohled. Jeden unavený „Ahoj.“ A pak zmizel zase pryč. Do svého života, do své mlhy, kam já nepatřím.

Od té doby jsem měl často pocit, že jsem si lásku musel zasloužit. Že obejmutí nebo úsměv jsou odměnou za výkon. Za to, že jsem hodný, tichý, neobtěžuju. Nebo naopak – že si musím pozornost vybojovat výstředností, drzostí, nebezpečím. Neuměl jsem být jednoduše milovaný jen tak.

Tohle dětské prázdno jsem si nesl roky. Do školy, do vztahů, do dospělosti. Někdy si připadám, že pořád stojím za tím sklem. Sleduju svět, kde ostatní umí být šťastní, přirození, napojení. A já jen pozoruju, jak se to dělá. A hledám v sobě odvahu klepat na to sklo, doufat, že mě někdo uvidí. A nezmizí.